Atlas chorob, škůdců a hub

Hrbolaté konzoly s oranžovým okrajem na smrkových pařezech; voní výrazně po anýzu.

Bílé ledvinovité „polštáře“ na kmenech bříz; hnědou hnilobou mění dřevo v křehkou drť.

Šedé až modravé „ústřice“ v trsech na kmenech v zimě; známá jedlá houba, pro strom slabý parazit.

Sametové hnědožluté plodnice u paty borovic a douglasek; hnědá hniloba kořenů a dolní části kmene.

Velké vějířovité plodnice s hnědými šupinami na javorech a jilmech; rozkládá hlavně větve a kmen v místě ran.

Černé lesklé „mince“ prorážející kůru buků; po suchých letech nechává odumírat pruhy kůry, větve i celé buky.

Drobné šedé chlupaté vějířky na kůře spálené sluncem; ukazatel poškozeného kambia.

Bělavé až krémové okrouhlé „terčíky“ s hustými žlutavými ostny na kůře suchých větví a kmenů, hlavně třešní.

Nejškodlivější houba smrkových porostů: hniloba jádra stoupá z kořenů do kmene.

Krémové kadeřavé „hlávky“ u paty borovic; jedlá houba, ale hnědou hnilobou rozkládá kořeny.

Lakově lesklé červenohnědé kloboučky na třeni u paty dubů; bílá hniloba kořenů a báze.

Ploché konzoly zaprášené hnědým „kakaem“ výtrusů u paty kmene; rozkládá bázi a kořenové náběhy.

Lakově lesklé červenohnědé plodnice u paty dubů a lip; rozkládá kořenové náběhy a bázi kmene.

Velké rezavě hnědé konzoly na kmenech starých akátů; bílá hniloba jádra.

Tvrdé konzoly na kmenech starých borovic; dřevo prorůstají bílé skvrny voštinové hniloby.

Velmi tvrdé, černé a rozpraskané konzoly na vrbách a topolech; bílá hniloba jádra kmene.

Malé šedé polštářky na starých švestkách a třešních; bílá hniloba kmene a větví.

Mohutné, kamenně tvrdé hnědé polštáře na kmenech dubů; bílá hniloba jádra kmene.

Tenké tvrdé hnědé škeble střechovitě nad sebou na kmenech vrb, často porostlé mechem.

Šedobílé chlupaté konzolky s tmavším okrajem na odumřelém dřevě listnáčů.

Tenké pestře pruhované kloboučky na mrtvém dřevě; na živém stromu prozrazují odumřelé části.

Zářivě rumělkově oranžové konzolky na suchých větvích; nepřehlédnutelný ukazatel odumřelého dřeva.

Medově oranžové lepkavé kloboučky s černým sametovým třeněm; roste i v zimě, hlavně na poškozeném dřevě.

Trsy červenohnědých hub s tuhým, vřetenovitě ztlustlým a rýhovaným třeněm u paty dubů; kořenová hniloba.

Tenké šedohnědé povlaky, které po poškrábání zčervenají; ranová hniloba smrků po loupání a poranění.

Krvavě červený „jazyk“ na dubech a kaštanovnících; pomalá hnědá hniloba jádra.

Velké plodnice ronící jantarové kapky u paty starých dubů; rozkládá kořeny, strom se vyvrací.

Rezavě hnědé konzolky v řadách nad sebou na olších; póry se na světle stříbřitě lesknou.

Černá, rozpukaná hlíza (čaga) na kmeni břízy; za ní je hniloba celého jádra.

Rezavé chlupaté konzoly na jasanech, ořešácích a jabloních; zčernalé staré plodnice vydrží na stromě přes zimu.

Sírově žluté střechovité trsy na jaře a v létě; hnědá hniloba, po které se kmeny i větve lámou.

Korkové konzoly s labyrintem tlustých lamel na spodní straně; rozkládá jádrové dřevo dubových pařezů a kmenů.

Tuhé hnědavé konzolky s protáhlými póry, které na otlačení zčervenají; hlavně na vrbách.

Tenké konzolky s pásy v odstínech červenohnědé a s lupenovitou spodní stranou; na suchých větvích třešní a buků.

Průsvitně bílé slizké kloboučky vysoko na větvích buků; prozrazují odumřelé a lámavé větve.

Nenápadná černá „připálená“ kůrka u paty lip a buků; měkká hniloba, po které se kmen láme křehce jako keramika.

Tenké šedobéžové kloboučky s popelavě šedými až černými póry, jako by je někdo osmahl; obsazuje rány a odumřelé dřevo.

Husté trsy žlutých hub s odstálými šupinami u paty stromů; hniloba kořenů a báze.

Velké bělavé klobouky s chomáči vatovitých šupin na topolech; rychlá bílá hniloba kmene.

Zlatožluté slizké klobouky s přitisklými šupinami v trsech vysoko na kmeni; hniloba jádra.

Tvrdé hnědavé konzoly s krémově bílými póry u paty akátů, jasanů a platanů; rozkládá kořeny a bázi kmene.

Šedé plodnice tvaru koňského kopyta na bucích a břízách; bílou hnilobou rozkládá kmen, až se zlomí.

Plodnice s rezavě červeným pásem u okraje; hnědou hnilobou mění dřevo v kostkovitou drť.

Velký šedohnědý trs lupenitých kloboučků u paty starých dubů; rozkládá kořeny a bázi kmene.

Medově žluté trsy hub u paty stromů na podzim; pod kůrou bílé vějíře podhoubí a černé „tkaničky“ rhizomorf.

Obří růžice hnědých kloboučků u paty buků; tichý rozklad kořenů, po kterém přichází vývrat.

Noční motýl, jehož housenky při přemnožení holožírem ničí smrkové a borové porosty.

Housenky s modrými a červenými bradavkami, které při přemnožení holožírem obírají doubravy.

Zimní hnízda ze spředených listů na koncích větví; chloupky housenek pálí kůži.

Housenky táhnoucí v průvodech po kmenech dubů; jejich chloupky ohrožují lidi. Šíří se ze západu Evropy.

Mohutná červená housenka žije roky v kmenech vrb, topolů a ovocných stromů; páchne octem.

Nosatec, který na čerstvých pasekách ožírá kůru u kořenového krčku sazenic jehličnanů.

Drobný motýlek, jehož housenky barví listy jírovců dohněda už v létě.

Drobný kůrovec tenké kůry: napadá vršky smrků a mladé stromy, často spolu s lýkožroutem smrkovým.

Kůrovec, který po suchých letech zahubil statisíce hektarů smrčin; vyžírá lýko pod kůrou.

Zelené „píďalky“ na jaře ožírají rašící listy dubů a ovocných stromů.

Náš největší tesařík; jeho larvy provrtávají kmeny starých osluněných dubů. Je zákonem chráněný.

Hnědnoucí listy podél žilek a usychající letorosty platanů po chladném vlhkém jaru.

Květy a výhony hrušní a kdoulí černají jako spálené a konce letorostů se stáčí do „pastýřské hole“.

Červené pásky na jehlicích borovice černé; koruna prosychá zevnitř a odspodu.

Odumírání olší podél potoků; původce se šíří vodou a napadá kořeny a bázi kmene.

Holandská nemoc jilmů: houba ucpe cévy a strom během jednoho až dvou let uschne. Šíří ji bělopásek jilmový.

Zkadeřené, puchýřnaté a načervenalé listy broskvoní brzy na jaře.

Karanténní choroba, která v Americe zahubila miliardy kaštanovníků; v Česku je pod úředním dozorem.

Usychání kvetoucích výhonů višní a meruněk a hnijící plody s kroužky šedých polštářků.

Invazní houba, která od 90. let hubí jasany v celé Evropě; nebezpečná je hlavně nekróza kořenových náběhů.

Otevřené rakovinné rány se zduřelými valy na kmenech a větvích jabloní a buků.

Bílý moučný povlak na listech dubů, hlavně na mladých výhonech a výmladcích.

Oranžové skvrny na listech hrušní; houba střídá hrušeň a jalovec.

Javory po suchých letech odumírají a pod odlupující se kůrou je černá vrstva sazí – výtrusů nebezpečných i pro lidské plíce.

Velké černé „dehtové“ skvrny se žlutým okrajem na listech javorů.

Na jaře rezavějí a opadávají jehlice mladých borovic; největší škody ve školkách a mladých kulturách.

Náhlé vadnutí listů na jednotlivých větvích javorů a katalp v létě; houba z půdy ucpává cévy.

Stálezelené kulovité trsy v korunách topolů, lip, jabloní, jedlí a borovic; poloparazit, který stromu bere vodu.

Žlutavé až načervenalé provazce bez listů, které se ovíjejí kolem výhonů vrb a topolů v nivách velkých řek.

Opadavý příbuzný jmelí na dubech, s hrozny žlutých bobulí; v Česku v teplých oblastech, hlavně na jižní Moravě.

Narůžovělé bezlisté klasy, které na jaře vyrůstají u paty lísek, olší a buků; cizopasí na jejich kořenech.

Listy hnědnou od okraje už v létě a koruna prosychá: stromy podél silnic a chodníků otrávené solí ze zimní údržby.

Listy vadnou, žloutnou a padají už v létě, koruna prosychá od vrcholu; po suchých letech hynou hlavně smrky, borovice, buky a břízy.

Kůra na jižní straně kmene odumře a odloupne se: po náhlém oslunění kmene, nebo v předjaří, kdy se na něm střídá slunce s mrazem.